Kočičí život na Mekongu

Kambodžské únorové ráno bylo horké a vlhké, když jsme si na břehu Mekongu najímali loďku s místním lodivodem. Naším cílem byla plovoucí vesnice vzdálená několik kilometrů po proudu. Toho času to byla pro nás výhodná výměna- mrazivá šedivá Praha za teplé, kalené vlnky mohutného toku pramenícího kdesi v Tibetské náhorní plošině.

Sedět na přídi loďky a vystavit bledou zimní tvář tropickým paprskům se zdálo být tak příjemné a bezpečné… Až do chvíle, než se voda kolem našeho plavidla začala nezvykle čeřit. Při pozorném pohledu z lodičky dolů jsme viděli mnoho párů upřených jakoby skleněných žlutých očí. Nebyly to krásné, jiskrné, hravé oči- takové, jako jsou oči lidské či kočičí… Z těchto očí sálal zvláštní chlad. Pod námi i všude kolem nás bylo velké množství krokodýlů. Prý jsou na lidi zvyklí- spořádají ročně mnoho rybářů z chudých plovoucích vesnic… Dost zvláštní pocit při ranní vyjížďce. Řekou mezi nádhernými mangrovníky jsme dopluli do vesnice, kde jednotlivé domky, kostel, škola i místní strážnice stály vybudované na vysokých kůlech těsně nad vodou. Obyvatelé osady nás vítali trošku jako atrakci, neznali Česko, netušili, kde leží Praha ani střední Čechy. Kladno, Louny, Žatec, Slaný, Smečno byla slova pro ně prostě nevyslovitelná. Jak úsměvný by jim přišel náš záměr vybudovat krásný hotel pro kočky či chcete-li kočičí hotel, když jejich obydlí byla chuďoučká a budila dojem spíše provizoria. Rádi nás však provedli svým malým královstvím. Vlastně tu měli pro život vše důležité a samozřejmě i kočky. Tyto šelmičky se chovaly pozoruhodně- tak trochu jako kočky rybářské. Vody se vůbec nebály, nezřídka jsme tiše s úsměvem sledovali, jak se kočičí tlapka vymrštila nad vodní hladinu- to prý loví hmyz, ale není pro kočky žádný problém odvážně ulovit i nějakou tu rybičku. Vida! Svépomocný hotel pro kočky.

Snad to bylo tím, že tu lidé a kočky žili tak natěsno a obživa jim plavala téměř do obýváku, kočky tu byly oproti jiným místům v Kambodži docela kulaťoučké (myslím, že ani Žatec, Louny, Slaný, Kladno či Smečno dokonce ani Praha by se za tak pěkně živené kočičí šelmičky nemusely stydět).

Po několikahodinové plavbě střídaje scenérie plovoucích vesnic a mangrovníkových hájů jsme uprostřed teplého, temného a klidného Mekongu přezívaného též nejdůležitější dálnicí Jihovýchodní Asie zakotvili poblíž mohutné lodě, která sloužila okolním plavidlům tak trochu jako restaurace. Z naší lodičky jsme se na palubu robustnějšího plavidla vyškrábali po lanovém žebříku (představa, že kolem nás chtivě vyčkávají všudypřítomní krokodýli, byla, pravda, trochu stresující,…). Odměnou za odvahu následoval výborný oběd připravený z čerstvě nalovených ryb. Najedli jsme se tak, že jsme sotva našli sílu odvléci se zalehnout do houpacích zavěšených sítí (hamaků). Teď již mírné odpolední slunce, pravidelné pohupování lodě a mlžný opar nad řekou tvořily nádherné kulisy končícího dne. A v tom HUP! Cosi měkkého, těžkého a chlupatého mi skočilo na břicho. Když jsem se instinktivně stočila do klubíčka, sevřela jsme v náručí svalnaté tělo nádherné kočky. No jasně! Kočky si mne vždycky a všude najdou. Byla suverénní, vznešená a nečekala odmítnutí. Když mi na břiše předla a slastně zatínala drápky do opálené kůže, hladila jsem ten kočičí samet a říkala si, že si docela dobře vybrala kočičí hotel…

…a že život tu není vůbec špatný- nejen pro kočky!