Kočičí věrnost

Po dva roky jsme bydleli v ligurském Desertu di Varazze  v prvním patře velikánského starodávného cihlového domu se zelenými okenicemi. Dům se choulil v záplavě stříbřitých listů olivového sadu a cestu k němu lemovaly jen zástupy ve vánku šustících bambusů.

A máte-li rádi pořádný výšlap či výjezd do kopců, doporučuji vydat se asi dvacet kilometrů odsud na horu Monte Beigua, která je vysoká 1287 metrů. Výlet stojí za to už pro nádherné horské panoráma, které za jasných dnů sahá od velehory Monte Rosa na severu až po Korsiku na jihu. Horský masiv, který je přírodní památkou, je vzdušnou čarou vzdálen od moře jen pět až šest kilometrů. Prapůvodní obyvatelé tohoto kraje na holých hadincových stěnách Monte Beigua zanechali jedinečné skalní kresby, jejichž stáří se odhaduje nejméně na pět tisíc až šest tisíc let. Když jsme se my na horu vydali, řádila bouřka a blesky jako šípy kolem nás šlehaly. Museli jsme výlet vzdát, neměli jsme se kam ukrýt- hodil by se nám cestou nějaký hotel či penzion- stačil by i hotel pro kočky-třeba hotel pro kočky Praha, Kladno, Slaný, Louny, Žatec, střední Čechy  či prostě teplý, suchý pelíšek- no,kočičí hotel Praha, Kladno, Slaný, Louny, Žatce, Středočeský kraj. Nic takového, a tak jsme museli pěkně po svých do našeho domu. Byl velký, skromně pohodlně středomořsky prosluněný, dýchal vždy klidem a pohodou. Bydleli jsme v horním patře, pod námi žil dlouhá léta pan Gino-starousedlík,vlídný starý mládenec se svým bílo-rezavým kocourem. Byla to nerozlučná dvojice, chodili spolu na zahrádku pro rajčata do našeho salátu. společně kontrolovali úrodu oliv, spolu z oken pozorovali blížící se bouřku. Byli romantičtí, půvabní a trochu smutní… Tak šel rok za rokem. Jednoho pozdního jara jsme do Deserta přijeli znovu. Okna v přízemí byla zavřená, zelené okenice skrývaly tmavé tabule. Něco bylo jinak. A pak jsme se to dozvěděli. V zimě pan Gino náhle zemřel. Když ho našli, v domě již byl několik dní sám. Tedy ne tak docela. Všechny ty dny a hodiny u něho nehnutě na stráži seděl jeho věrný kocour. Když pana Gina odváželi, kocourek běžel za vozem. Když už nestačil, vrátil se ke svému domu. Seděl před dveřmi a , ač mu lidé nosili různé dobroty, nejedl, nepohnul se. Sousedé si chtěli kocourka vzít k sobě, ten se však nenechal chytit. Po mnoha dnech odešel neznámo kam… potkáte-li na ulici kocourka, možná se právě setkáváte s výjímečnou bytostí. Alespoň za takové kočky a kocoury pokládá i náš hotel pro kočky Smečno či hotel pro kočky Praha, Kladno, Louny, Žatec, střední Čechy či kočičí hotel Praha, Kladno, Slaný, Louny, Žatce, Středočeský kraj a celý svět.

Slova Beryl Reidové (1919-1996): „Kočku nikdy nemůžeme vlastnit ´´

                                                             na nejvýš Vám bude umožněno stát se součástí jejího života, což  je samozřejmě velká pocta…